Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | Am Bahnhof kaufte ich ein Billett nach La Spezia. Endlich spürte ich, dass ich in Italien bin. Ich fühlte mich stark und geborgen. An der Rezeption hatten sie Recht: „Was für eine Nacht…“. In La Spezia war es nicht schwer, sich zu entscheiden. Vor dem Bahnhof stand ein hoher Zaun aus verstaubten Büschen, unten drunter schnaubte der Hafen, wie ein Wal ab und zu einen Geysir aus Gestank, Geschrei und rostigem Quietschen ausstoßend. Korsika erschien mir plötzlich wie eine abgegriffene, nicht abgeschickte Ansichtskarte. Außerdem hatte ich mein Ziel erreicht, besser gesagt: es kam ganz von selbst zu mir, und ich wollte mich nicht mehr durch weiteres Selbstzerfleischen quälen. Ich öffnete alle Fenster meiner muffigen Festung und ließ die frische Luft strömen – warum sollte ich ihm im Weg stehen und wieder im Kreis meinem eigenen Schatten nachjagen? Ich kehrte zurück zur Kasse und fragte nach dem nächsten Zug in irgendeine größere Stadt. „In fünfzehn Minuten nach Venedig, in vierzig nach Rom“, ertönte es hinter dem Fensterchen. Also machte ich mich auf den Weg nach Venedig. Ich bin schon einmal als kleines Kind mit den Eltern und meinem Bruder in der Stadt gewesen, erinnere mich aber an nichts. Höchstens an die Tauben. Die Stadt weckte in mir erregende Fantasien, in welchen sich Nebel und grelle Sonne mischten, salzige Luft und dunkle, chaotische Geheimnisse. Verwaschene Silhouetten von Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte und Antonio Vivaldi. Und noch verwaschenere Gestalten der Löwenmäuler der Dogen, der flinken Gondolieri und der Karnevalsmasken. Der Geruch von Fisch und Zwielicht in der feuchten Stadt. Wie ich mich nun überzeugen konnte, war ich von der Wahrheit nicht weit entfernt, ich ahnte aber nicht, wie sehr mich die Stadt in ihren Bann ziehen würde. Wie sie mich fesseln und nicht wieder loslassen würde. Am Bahnhof Santa Lucia sprang ich aus dem Zug und als ich aus dem Gebäude trat, entglitt mir unversehens ein Stöhnen. Ohne Vorwarnung explodierte vor mir das Feuerwerk einer wunderschönen Stadt. Es war elf Uhr nachts. Die Stadt winkte mir zu, und es schien mir, als würde der Canal Grande den Kopf schütteln, dass es so lange gedauert hatte, links forderte mich bereits die Ponte degli Scalzi zum Eintreten auf, als sei schon alles vorbereitet. Ich musste mich auf die Treppenstufen setzen und abwarten, bis mein Puls sich beruhigte und ich wieder durchatmen konnte. Ich blieb drei Tage in der Stadt. Und es war egal, ob ich nackt war oder ob mir Venedig eine seiner trügerischen Masken aufgesetzt hatte. Ich war glücklich. Ich war hingerissen. Ich hatte mich mich in die Stadt verliebt. Ich will und werde diese drei Tage nicht beschreiben. Es war wie eine betörende Hochzeitsnacht. Am Markusplatz trank ich vom Meer und ließ mich lotsen... |